Přemýšlení o evangeliu 18. neděle mezidobí B - P. Petr Šabaka

 

„Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jan 6, 45)

Při rozjímání dnešního evangelia jsem si položil otázku: Co znamená přicházet k Ježíšovi? Kněz, se kterým jsem sloužil nedělní mši, v úvodu řekl: “Dříve než se setkáme s Ježíšem v jeho slovu a v eucharistii…” Je to ale jediné setkávání? Dokumenty liturgické reformy II. Vatikánského koncilu hovoří o čtveré REÁLNÉ přítomnosti Ježíše při slavení mešní liturgie: v eucharistii, ve slově, ve společenství shromážděném v jeho jménu a v osobě předsedajícího.

A nejenom to. Ježíš přeci není vázaný jen na chrám a liturgii. Setkáváme se s ním přeci tam, kde milujeme. Ztotožňuje se s člověkem, kterému pomáháme nebo odpouštíme. Není možné opomenout modlitbu a meditaci. Setkání v tomto prostoru našeho srdce je ryze osobní, individuální, mystické. V průběhu staletí se církevní autority tohoto setkávání bály, protože je neuchopitelné, těžko kontrolovatelné, vedoucí mnohdy do bludů a schismat.

Jenže striktně a výhradně institucionalizovaná podoba víry a spirituality dnes už neobstojí. Minimálně naše západní kultura postoupila a nenechá se v tak subtilní a citlivé oblasti ovládat a spoutávat. Reálnější model než vedení je doprovázení. Doprovázení dospělého dospělým. Vzájemný dialog, sdílení, respekt k jinakosti nebo hledání společné řeči, nabídky, porozumění pro nesouhlas, kreativita… spíše než domáhání se poslušnosti, bezvýhradného přijetí autority, diktát a papouškování floskulí často v jazyce, který není srozumitelný.

Vedle toho mi před očima probíhají tváře kněží (jsem na prvním místě) a přemýšlím o naší spirituální hloubce, či spíše vyprázdněnosti. Pokud nemáme zkušenost cíle či cesty, když nemáme zkušenost s otázkami a hledáním a jsme jen pouhými oprašovači soch, správci kulturních památek a pouťovými organizátory, pak je těžké doprovázet na hlubiny setkávání s Bohem.

Jsem skálopevně přesvědčen, že církev, hierarchie, interpretační autorita jsou a budou i nadále potřeba. Ale jen v určitém specifickém výseku služeb pro společenství. Ale vedle toho, mimo dohled církevní autority se bude stále více prohlubovat osobní, intimní, všednodenní přicházení k Ježíši, podobně jako hladový a žíznivý přistupuje k bohatě prostřenému stolu.